Až na konec vesmíru

Úplně běžně dnes uvádíme, kolik světelných let je od nás vzdálena která hvězda či mlhovina. Jak jsem ale na tato čísla přišli? Kniha nás provede od prvních pokusu o určení vzdálenosti Slunce a Měsíce, které podnikli antičtí astronomové, až k teoriím moderních velikánů tohoto vědního oboru, jako byl Erwin Hubble. V jejím centru však stojí téměř zapomenutý příběh ženy, jež na počátku 20. století objevila jeden z významných zákonů umožňující měřit vesmír – příběh Henrietty Stan Leavittové. V současné době každý vzdělaný člověk ví, nebo si alespoň myslí, že ví, že naše planety obíhá nenápadnou hvězdu ztracenou mezi galaxiemi galaxií rozprostírajících se každým směrem miliardy světelných let. Naučili jsme se vyžívat ve své malosti. Pro astronomy zůstává sporných jen málo podrobností: je poloměr vesmíru 13,9 miliardy světelných let, nebo jen 13,8 miliardy? Z takový diskusí vyzařuje tolik jistoty, že divák snad i zapomene položit si základní otázku: jak to můžeme vědět? * Proč se dlouho zdálo, že vesmír je mladší než samotná Země? * Jsou mlhoviny mračna plynu, nebo další galaxie podobné Mléčné dráze? * Jak vypadalo ruční zpracování astronomických dat? * Proč právě proměnné hvězdy (cefeidy) posloužily jako první měřítko vesmírných vzdáleností? Preklad: Jana Houserová, Pavel Houser.