Zen a lukostřelba / Zen v pohybu (2.vyd.)

Zenová praxe se tradičně spojuje s nehybností, ba dokonce s usazeností. Ale její nejhlubší kořeny leží v maximalizaci schopností přežít, které dosáhli jezdci, lovící a bojující s luky a šípy. Některé z nejvíce paradoxních lekcí zenu se odvozují od schopnosti zvládnout pohyb. Když se mluví o lucích, šípech a koních, my Američané tradičně myslíme na Lakoty a Apače. Bližší pohled na luky amerických Indiánů však rychle odhalí jejich omezení, a je z něj zřejmé, že málokdy byli schopni vystřelit šípy ze sedla na větší vzdálenost. Abych znovu objevil mistrovské ovládnutí pohybu, musel jsem se obrátit k tradicím Dálného Východu a k rozvíjení intuitivních schopností pomocí pěstování ki. Ki je japonské slovo pro to, co Číňané nazývají čchi, Indové prána, Apači dijin, Pygmejové mana. V této knize užívám slovo ki ve významu vnitřní síla. Tato síla se projevuje jako pociťování směru nebo formy, zmrazené v jediném okamžiku. Mistr ki nám říká, že v určitých stavech vidí mysl oblouk této síly v záblesku intuice. Tento způsob poznávání, jak říká mistr, závisí na jemné adaptaci, která vzniká neustálým opakováním formy, a na vědomí, které nám říká spíš kdy, než jak něco dělat. Jinými slovy, intuitivní schopnost, i když je vrozená, musí být pěstována a organizována, pokud má být na ni spolehnutí. Koncentrované postavení - postoj a držení těla s ovládáním dechu jsou dva vozy trénované intuice. Čím víc jsou oba (ze širšího hlediska neoddělitelné) ovládnuty, tím víc ki je k dispozici. Na Západě je zřídkakdy spojována tělesná činnost a niterná životní síla, ale na Východě jsou neoddělitelné. Spojení fyzických schopností s duchovní aktivitou je jako kombinace půvabu v činnosti. To, že prostředky, forma, mohou být považovány za důležitější než výsledek, je většině lidí ze Západu nejen cizí, ale v našich systémech to ani nedává smysl. Protože to, co není jasně pochopitelné nás často zlobí, vzdáváme se možnosti učit se novým souřadnicím našeho vnitřního já. Abych obešel tento odpor, vyhnu se jakémukoliv kázání a soustředím se na praxi, odvozenou z činnosti v souladu s ki. Když vidím svého učitele střílet z luku, vidím daleko spíš jeho postavení, jeho držení těla, jeho dýchání a jeho způsob zklidnění, než osm tradičních kroků střelby z japonského luku. Zjistil jsem, že kráčí se stejným soustředěním, s jakým střílí ze svého luku nebo jezdí na svém koni. Jak říká Eugen Herrigel ve své knize Zen a umění lukostřelby1, Japonci změnili dávnou praxi lukostřelby v praxi pro život. Mistrův šíp proniká hlouběji, než žákův, a jeho učení mění osobnost lukostřelce zároveň se samou představou o tom, co je vlastně terč. Terč už není vnější předmět, terč je lukostřelec. V minulých staletích byl nejúplnější výcvik vyhražen japonské šlechtě, která se učila střílet šípy ze sedla.2 Současné zaměření na rychlost i na cíl si vyžadovalo dokonalé učení, jež lze přeložit jako "cesta intuice" nebo "cesta sebeovládání". Učení bylo v rukou nemnoha jednotlivců. Poslední z těch, kteří jej získali tradičním způsobem mají dnes kolem osmdesáti, a i nejvyspělejší žák, žijící dnes na Západě, je vydán na pospas osamělosti. Je pozoruhodné, že toto učení je mnohem více potřebné v tomto století rychlosti a pohybu, než před staletími, kdy sloužilo jako prostředek sebeobrany. Je dokonalým protijedem proti spěchu a stresu naší doby. Nejtěžším na jeho přesazení z Japonska do dnešní Ameriky je to, že rozvíjení ki patří do doby, kdy se cenila nesobeckost, ale musí být přeneseno do doby, zasvěcené kultu osobnosti. V praxi zenové lukostřelby jde tětiva kupředu, šíp vystřeluje, a stejně jako mistr s uvolněním napětí vydávám výkřik. V angličtině není výraz pro výkřik, který prožívám, a dosahující "já" je ještě podivnější.