Kde končí pustina.Politika a transcendence v postindustriální společnosti

Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, se proslavil už v roce 1970 svým "sociologickým bestsellerem" The Making Counterculture (Jak se dělá kontrakultura), v němž rozebírá příčiny proměny industriální kultury v kulturu postindustriální a všímá si zrodu rozličných alternativních postojů mezi mládeží. V knize Kde končí pustina?, jejíž název odkazuje na slavnou Eliotovu báseň a kterou o tři roky později na předchozí práci volně navázal, Roszak zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městsko-průmyslové společnosti. Roszak tvrdí, že už dávno minula doba předstírání, že smrt Boha není politickou realitou. Represe náboženské vnímavosti, k níž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí, jako by se stala společenskou a ekonomickou "nutností", stejně jako projevy fyzického vykořisťování člověka nebo přírodních zdrojů. Konstatuje, že pro rozvoj městsko-průmyslové kultury byla evidentně stejně důležitá jako akumulace kapitálu nebo hlásání tuhé tovární disciplíny. Dokládá, s jak důslednou bezohledností a jakými prostředky byla represe náboženského cítění v průmyslové společnosti uplatňována. Ve svém díle Roszak provází čtenáře dějinami západní kultury a snaží se mu ukázat, jak "pradávnou gnózi" (magickou a svátostní vizi přírody) nahradila v západní společnosti koncepce "jediné vize", představující dominantní světonázor ve všem všudy materialistické společnosti. Pokouší se o znovunalezení duchovního rozměru života, ale také o hledání vyváženého vztahu člověka k přírodě. Roszak vlastně předjímá nástup nové ekologické vnímavosti, ústící ve zrod rozličných ekologických snah a hnutí. Obrací se v prvé řadě na zástupce nejširší vědecké obce a doufá, že právě ona by mohla podpořit duchovní regeneraci, jejíž potřebu naléhavě pociťuje. Když svou knihu končí slovy: "Myslím, že budoucí nová politika, a možná i radikalizace celé naší společnosti vzejde právě z energie duchovní a ekologické obnovy," nelze v něm přeslechnout jednoho z prvních hlasatelů "zelené politiky", která od osmdesátých let 20. století začala získávat (především v západoevropských demokraciích) nepřehlédnutelnou pozici. Přestože radikální odklon od materialistické "jediné vize" naši kulturu zřejmě teprve čeká, neztrácí Roszakova studie nic na své naléhavosti ani na počátku třetího tisíciletí. Vývoj dal totiž mnoha jeho kritickým i podnětným úvahám za pravdu.